| KAPITOLA DRUHÁ

15. ledna 2011 v 17:40
výprava
Temin se pomalinku procházel po pláži a poslouchal burácení divokého oceánu, který narážel do skalních útesů a výběžků. Vychutnával si příjemný mořský vánek a nasával slaný vzduch. Nohama se bořil do písku. Byl přenádherný letní den. Slunce vysoko na nebi zářivě svítilo. Krajinou se proháněl mírný větřík a hrál si se vším, na co narazil. Dále se tetelila.

Přemýšlel o minulosti, současnosti, ale hlavně o budoucnosti. Netušil, co se stane zítra nebo třebas za hodinu. Od té doby, co pomstil svého bratra, byl v neustálém nebezpečí. Královská armáda ho hledala po celém království. Na žádném místě v této zemi nebyl v bezpečí.
Zbytek dne strávil na pláži, kde seděl opřený o velký balvan. Nechtělo se mu nikam utíkat. Chtěl tu zůstat. Představa, že se bude muset opět vydat dál, aby ho armáda nenašla, se mu příliš nezamlouvala, ale sám nejlíp věděl, že musí jít dál. Musí odejít ze země. Dostat se přes silný bouřlivý oceán a usadit se někde v nové zemi. Tam chtěl najít bezpečí a nový domov.
Pojď za mnou… Temin sebou náhle trhl. Jemný hlas poletující vzduchem kolem ho probral z jeho snění.
Pojď za mnou Temine... Jsem tady… Rozhlížel se kolem sebe. Nikoho neviděl. Blouzní?
Pojď Temine, jsem tady nahoře… Nikde nikdo.
"Kdo je to?" odvážil se nahlas vykřiknout otázku. Pro jistotu stiskl rukojeť meče. Co když je to lest a někde poblíž jsou vojáci? Raději tu myšlenky vyhnal z hlavy a poslouchal. Neustále se rozhlížel, nikoho neviděl, ovšem onen neznámý hlas ho neustále pronásledoval.
I když nikoho kolem sebe neviděl, ucítil na svém rameni něčí ruku. Strachem ho polil pot. Povytáhl meč. Zhluboka se nadechl. Uskočil, obrátil se, vytasil meč a pohotově namířil jeho čepel k neznámé osobě. Záhy spatřil ženu. Překrásnou ženu. Oděnou ve volných šatech rudých jak samotná krev a zlatým lemováním zářící jako samotné slunce. Její dlouhé černé vlasy - volně rozpuštěné - jí vlály v slabém mořském vánku.
Temin nevěřil vlastním očím. Nikdy neviděl tak krásnou a okouzlující ženu. S pootevřenou pusou nehybně stál. Záhy ale upřel zrak na její uši.
"Poznal jsi správně Temine, jsem elfka," promluvila žena a usmála se.
Mladík nehybně stál na jednom místě, nezmohl se na jediné slovo. Opět pocítil ten již jemu známý pocit. Blázní? Vidí vážně, to co vidí? Nevěřil svým očím. Před ním stojí elf? Konkrétně elfka? Ne, to nemůže být pravda. Poseldní elfové v této zemi byli zabiti, to nemůže být pravda. I když. Neznámé země za širým mořem. Nové elfí území. Jinak si to Temin nedokázal vysvětlit. Několik z řad elfů muselo přežít temné časy a odcestovat do dálek a založit novou kolonii.
"Uvažuješ správně. Naši předci odcestovali z této země na lodích daleko od těchto pobřeží a objevili velmi překrásný ostrov, jemuž jsme dáli jméno Arkiam.
Přežila pouze malá skupinka lidí. Sice málo početná, ale pro přežití elfí rasy dostačující."
Temin nedokázal vstřebávat informace tak rychle. Kousek popošel a sednul si do teplého písku. Zdálo se mu to jako sen, avšak tak skutečný a živý, že snem být nemohl.
"Já… nevím, co mám říct. Vidím elfa poprvé v životě. Myslel jsem, že vaše rasa už vyhynula a najednou jako blesk z čistého nebe se zde objevíte."
"Máš toho s elfy společného víc než si myslíš." Temin obrátil pohled překvapeně na elfku a rozpačitě se otázal: "Já mám něco společného s elfy?" vyřkl otázku a ukázal ukazováčkem na svojí hruď. Elfka přikývla. Temina polila další vlna horkého potu. Zhluboka oddychoval. Neustále přemýšlel. Byl bledý. Jakmile se aspoň trochu vzpamatoval, vzchopil se.
"Co mám tedy společného s Vámi elfy? A proč?"
"Je to dlouhý a složitý příběh jak sama pavučina. Pojď za mnou, odejdeme někam do bezpečí. Cítím, že se někdo blíží. Elfka zaklonila hlavu a přivřela oči. Zhluboka se nadechla, avšak nevydechla. Přestala dýchat. Začala se třást. Temin nechápal, co se děje. Vystrašeně zíral na elfku a čekal, co se stane.
Po chvíli - jenž mu připadala jako věčnost plná strachu - se elfka opět vrátila do reality.
"Pospěšme si. Královská armáda je na cestě sem. Jsou tu během pár okamžiků."
Elfka se rozhlédla a záhy vykročila. Neustále zrychlovala. Temin se s ní snažil udržet tempo, ale nikdy neviděl nikoho běžet tak rychle. Elfka zastavila, vrátila se k Teminovi a přikázala:
"Skoč mi na záda!" vykřikla.
"Cože?"
"Říkám skoč mi na záda! Vojáci tu budou co nevidět, pokud se chceš vydat vstříc velmi jisté smrti, prosím, máš možnost!" vykřikla nyní již naštvaná. Nápad se sice mladíkovi příliš nezamlouval, ale poslechl. Vyskočil a elfka vyrazila.
Temin musel napnout všechny svaly v těle, aby se udržel. Elfka běžela snad rychleji než předtím.
Utíkali po pláži, vzdušné víry nutila zrnka písku, aby se vznášela, tancovala kolem nich.
"Drž se!" vykřikla elfka, přikrčila se a vyskočila na vysokou skálu s doprovodným orchestrem v podobě Teminovo: "Uuuáááááá!"
Ladně doskočili a mladík se s radostí postavil na své vlastní nohy, ovšem jakmile se dotknul chodidlem země, nohy vypověděli službu a Temin spadl na zem.
"Chápu, že to není zrovna nijak pohodlné, ale pokud bys tam zůstal ještě chvíli, armáda by si tě tam našla. Podle mého vidění byla už doopravdy blízko."
Temin nepřítomně přikývl a pokusil se asi již potřetí postavit, ale to nebylo úplně nejsnadnější. Po pár minutách ukrutného boje se svým vlastním tělem to dokázal a dokonce ušel i několik kroků, díky kterým popošel k elfce, která seděla na okraji vysoké skály a pozorovala dáli. Jakmile si mladík sednul svůj pohled upřel na elfku.
"Copak je?" zeptala se poněkud rozpačitě.
"V hlavě mám nespočet otázek, které by nechtěli zůstat nezodpovězené."
"Máme ještě mnoho času, než pro nás přijedou. Zeptej se na tři otázky a já ti je zodpovím."
"Jenom tři otázky?" vyhrkl nevěřícně Temin.
"Teď už jenom dvě."
"Jakto?"
"Už jenom jedna! Dávej pozor a vol správná slova Temine…" Mladík si až nyní uvědomil své ohromné chyby, která však už se nedala vzít zpět. Tři otázky, tři odpovědi. Teď už jenom jedna. Usilovně přemýšlel jakou otázku položit, aby se dozvěděl co nejvíce. V hlavě se mu rýsovali otázky. Jedna po druhé, avšak mohl vyslovit pouze jednu. Nedokázal rozlišit, která otázka by mohla být pro něho užitečná. Nevěděl si rady. Jedna otázka.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se nakonec - avšak věděl, že si nemohl vybrat jednodušší otázku - tušil, že jméno jeho zachránkyně by mu mohlo poskytnout nějakou zásadní informaci.

"Saoir lo
Sjórænin jest jméno mé, ale přátelé mi říkají Sao," odpověděl elfka, "to byla poslední otázka. Navrhuji, abychom se šli trochu prospat."
Temin pokrčil rameny, přesedl si kousek dál od okraje a natáhl se na nepohodlný skalnatý povrch a zavřel oči. Přemýšlel nad elfčiným jménem. Bylo takové cizí až exotické. Jakoby z jiného světa.
Sao, vyřkl si ve své mysli ještě jednou její jméno.
Byl vysílený a velmi unavený a tak nebylo divu, že se do hlubin snů ponořil velmi rychle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fial Fial | E-mail | Web | 16. ledna 2011 v 15:30 | Reagovat

Tahle kapitola se mi četla o mnoho lépe než ta první. Těžko říci, jestli to bylo celkem špatnou náladou při čtení první kapitoly a dobrou náladou teď, nebo jestli je tahle kapitola oproti první tolik rozdílná. Snad je to to druhé.

Musím říci, že jsem absolutně nečekal, že se do toho takhle zapletou Elfové. Teď mě tak napadlo, jestli se píší "Elfové" nebo "elfové". Jestli je to národnost nebo rasa... Tak jako tak, smím se zeptat, co tě přivedlo na nápad dát tam právě tyto tvory?

2 Alex Alex | Web | 17. ledna 2011 v 20:27 | Reagovat

Začnu tím špatným, ať to mám za sebou (a ty taky). Pokud vím elf se skloňuje podle vzoru pán, tak by mělo být: "Co mám společného s elfy?" Mně osobně se tam nijak nelíbí ani jedno i/y, ale čeština je čeština:)
Teď to kladné. Normálně tenhle styl s množstvím popisování přírody a s elfy zrovna nemusím, ale v tvém podání mi to ani nevadí, píšeš poutavě a Sao mě fakt zaujala. Jsem zvědavá, jak to bude dál.

3 Clarett Clarett | Web | 18. ledna 2011 v 15:56 | Reagovat

Moc dobré, opravdu. Jméno elfky je jako kombinace irská gaelština-islandština (nebo nějaký jiný severský jazyk). :-) Ale zní to dobře. Má to jinou náladu než většina jmen používaných ve fantasy, a to se mi líbí. Tohle byla taky poslední kapitola, kterou jsem četla už dřív, takže se těším na pokračování. ;)

4 Sai Sai | Web | 23. ledna 2011 v 19:20 | Reagovat

Slušný krok kupředu od minulé kapitoly, chválím Tě. :-) Příběh má lepší tempo než minulá kapitola, zlepšil ses i v popisech, ale co se mi líbí nejvíce - chemie mezi postavami, jejich dialogy. Postavy se chovají mnohem uveřitelněji, i když by se samozřejmě výtky našly... ale ty ti (teď) mlátit o hlavu nebudu :-D
Co mi ale dosti vadilo, je naprosto příšerné usekávání vět v první polovině příběhu. Vím, že se tak dá snadno obejít problematika čárkování, ale číst si takto ohlodané myšlenkové pochody hlavního hrdiny? Zkus příště více pospojovat tyhle rozsekané bloky, čte se totiž daleko lépe a v Tvém věku jsou případné chyby v čárkách bez problému akceptovatelné. :-)
A jak už řekl správně Alex, elfové se skloňují dle vzoru páni. :-)

5 Clarett Clarett | Web | 25. ledna 2011 v 20:05 | Reagovat

Ještě ti musím pochválit nový vzhled - opravdu krásné, moc se mi líbí barvy i celé provedení. :-)

6 Fial Fial | 26. ledna 2011 v 10:29 | Reagovat

Já k novému vzhledu mám jedinou připomínku: jak je napsané v záhlaví of-thought, tak tam ta pomlčka docela zaniká. Což je vinou písma.

7 Žaloudek Žaloudek | E-mail | Web | 29. března 2012 v 14:42 | Reagovat

Hmmm, tak to jo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama