Květen 2011

Děti noci

9. května 2011 v 20:11 | Tomáš "Tomisus" Pacovský
Zdravím všechny znavené poutníky,
dnes jsem při občasné kontrole mého multimediálního šuplíku narazil na jedno ještě poměrně čerstvé a voňavé nedodělané básnické miminko, které jsem se rozhodl trochu obohatit o pár těch písmen, což se mi úspěšně povedlo.
Nějak moc sám sebe nechápu z jakého důvodu to zveřejňuji, jelikož si nemyslím, že by mi poezie nějak dobře šla, ale chtěl bych znát váš názor.
Příjemné čtení...
DĚTI NOCI
V mlhavém oparu soumraku
se děti noci probouzí.
Aby ukojili touhu největší
a nasytili se krve nejčistší.

Lidská hrdla trhají jejich duše
tomu pokušení se však nedá odolat.

Bez rudé tekutiny není život,
ani ten nemrtvý,
a proto není zbytí.
Armáda nočních přízraků
plíží se nevinným městem.

Tu se ozval křik.

Mimochodem, že byste mne nějak zdolali počtem komentářů u minulého článku, resp. povídky, to tedy ne. Kdo ještě nečetl, tak hup tam a kritizovat!
Váš Tomisus

Naplnění

4. května 2011 v 18:11 | Tomáš "Tomisus" Pacovský |  ze Zeměhoří
Zdravím všechny poutníky!
Sedněte si prosím. Jestli máte hlad, doporučil bych Vám naší dnešní specialitku. Jedná se o nový jednorázový příběh z fantasy světa Zeměhoří. Mou hlavou vytvořeného fiktivního světa v němž se bude odehrávat drtivá většina mých budoucích příběhů.
Přichystejte si večeři, milí mlad! Pohodlně se usaďte na židli u počítače, vemte si lahvinku červeného a začtete se!

"U všech bohů, čarování není zrovna jednoduchá záležitost, Temine!" Ravaellin pohár trpělivosti již nekontrolovatelně přetékal. Při přípravě kouzla složitějšího kalibru měla ráda klid, díky němuž se mohla plně soustředit. Ovšem v neustálém přívalu poznámek typu "Už to bude?" a "Co je tohle?", které na ni chrlil její bratr, se doopravdy koncentrovat nemohla.
"Mohl bys konečně zavřít ten tvůj ukecanej pysk?" vyjela na něj.
"No jo porád," odbyl jí a protočil oči v sloup, což dopálilo Ravaellu ještě víc. Nečekaně se k němu obrátila a pohotově natáhla paži, z níž vystřelil paprsek namodralé energie. Temin však provedl menší záklon a namodralý proud proletěl těsně nad jeho obličejem. A ještě před tím než magie doletěla ke zdivu, Ravaella mávla nepatrně rukou a proměnila magii v prach. Temin se vrátil do původní polohy, ale to by nebyl on, kdyby si nevynutil poslední slovo.
"Nic lepšího neumíš, sestřičko?" dovolil si rýpnout.
Ravaella zřejmě výzvu pojala s veškerou vážností a tak se přestala věnovat přípravě kouzla a zaujala bojový postoj typický pro mágy ve válce.
"Chceš se prát?" štěkla na něj. "Chceš?! Tak pojď!"
"Příležitost prát se se svojí sestřičkou si nikdy nenechám utýct." Temin zaujal obdobnou pozici.
Oba dva v tentýž okamžik vystřelili proti sobě téměř nadpozemskou rychlostí. Ravaella však v posledním možném okamžiku uhnula stranou a zároveň Temina podkosila. Ten si chvíli plachtil vzduchem jako svobodný pták, pak ale přistál na tvrdou zem, což už byla ta bolestivější část.
"Sestřička je mazaná, což?" mávnul rukou a pokusil se předstírat, jakoby se nic nestalo i přesto, že celé jeho tělo se potýkalo s nepředstavitelnými bolestmi.
Ravaella na Teminovu poznámku nereagovala a upřeně na něj hleděla. Dala se do pohybu a kroužila okolo něj jako dravý pták nad svou kořistí, avšak s tím rozdílem, že ona neměla křídla a tím pádem také nemohla létat.
"Lstivost je hlavním předpokladem, aby ses mohl stát bojeschopným mágem," prohodila, aby zmírnila Teminovu ostražitost, což se jí poměrně povedlo. Přestal ji tak bedlivě sledovat a propletl paže.
"Bude následovat výklad z učebnice pro čarodějnický pážata?" Ravaella však i nadále kroužila a neplýtvala zbytečně slovy.
Temin byl již od narození až přespříliš netrpělivý nedočkavec, což se mnohých případech projevilo v nezdravě velké míře. I nyní.
Nechtíc tam stále tak postávat a nudit se, proměnil své tělo v prach. V téměř tentýž okamžik se zhmotnil za Ravaellinými zády, kde chtěl nečekaně zaútočit. Nezvolil však moc dobrý postup, jelikož i ona se přemístila za Temina, a v takovém rychlém sletu událostí se její bratr již nestihl zorientovat a tak téměř nepostřehl, že jeho milovaná sestřička zmizela a právě mu stojí za zády a chystá se zasadit konečnou ránu, která ukončí právě probíhající souboj.
"Nechť tě Caóm uvede do světa snových představ," hlesla téměř neslyšně Teminovi do ucha a dotkla se jeho krční páteře dvěma konečky svých prsty, jenž zazářily smaragdovou zelení a její bratr se bez sebemenšího odporu svalil bezvládně na zem.

Blonďatá hříva s černými vlasy

2. května 2011 v 18:16 | Tomáš "Tomisus" Pacovský |  Články
Bezpochyby jste již všichni tady zažili ten okamžik, při kterém jste si svého oblíbeného hlavního hrdinu představovali úplně jinak, než vám to popsal sám dotyčný autor oné knihy. Nemusí to být ovšem také ve knize. Třeba i seriál a nesmím zapomenout také film. Kniha popíše hlavní spasitelku světa jako blonďatou, mladou a krásnou a vám na plátně naservírují nějakou šedovlasou důchodkyni. Je sice poměrně nepravděpodobné, aby lítala nějaká osoba, starší padesáti let po stromě a přitom ještě pravou rukou zabíjela zlostné opice, ale budiž.

Názory se v mnohém velmi liší aspoň podle toho, co jsem četl v různých diskusích na literárních serverech. Aby si mohl čtenář udělat přesný obrázek o postavě, musel by autor popsat onu osobu rovnou na několik stran, ale i přesto si bude čtenář stejně pořád vymýšlet a domýšlet jiné věci. Nebo také jenom těch pár nudných stránek přeskočí; to je také možnost. Koho by bavilo číst několik tisíc znaků a o tom, že (dejme tomu) nějaký Holo-holo nosí průhledné spodní prádlo, že? Snad ale žádný z autorů do podobných podrobností zabíhat nebude.

Mnohdy se také setkávám se situacemi, kdy si sám čtenář - i přesto, že ví, jak je popisován hrdina autorem - domýšlí vzhled postavy sám. Já samozřejmě nic takového neodsuzuji.

Teď se ale spíše pojďme více podívat pod pokličku slovu představa.
Poslední dobou je stále větší problém s filmovou adaptací každé slátaniny, která se prodává o trošku lépe než třeba jiný titul. Autorův Homo-homo je blonďatý, kudrnatý a vysoký, štíhlí a svalnatý, ale ve filmu se objeví sice kudrnatý, ale černovlasák, malinký jako trpaslík, většího objemu a seschlý jako sušené ovoce. V tu chvíli musíte uznat, že i přesto, že jste všichni velmi poslušní, byste napochodovali nejradši za štábem filmu, vyrazili jim dveře a všechno to tam rozmašírovali, proč tam nedali někoho, kdo se více podobá vaší oblíbené postavě. To je také jeden z důvodů, proč se na filmy natočené podle knih dívám nejlépe hodně dlouho po přečtení námětu.

Spisovatele můžeme roztřídit do dvou táborů. Jedni se zabývají více zevnějškem než vnitřkem osoby a ti druzí přirozeně naopak. Čí strana je lepší? Je to poměrně jednoduché. Obě dvě mají něco do sebe a jsou si myslím na stejné vlně.
Celkově je mi ale mnohem bližší druhá skupina zabývající se spíše vnitřním rozpoložením než vzhledem, který je sice také důležitý pro knihu, ale nemyslím si, že ne tak jako pocity.

Osobně preferuji ve svých textech styl - popsat celkový popis osoby a pár malých detailů v několika větách a pak se spíše zabývat jeho minulostí nebo momentálními útrapami, starostmi apod.
Čtenáři se umožňuje větší rozpětí křídel. Tím hovořím samozřejmě o jeho fantazii. A také mnohdy nemáte v dramatických situacích s rychlým spádem čas na to popisovat, kdo a jak vypadá.

Zakončil bych to tím, že i přes všechnu snahu autorů popsat svou postavu, co nejlépe, si vždy čtenáři (pokud nemají samozřejmě nějaké ilustrace) domyslí vzhled postavy sami.

A co si o tom myslíte, Vy?

Váš milovaný Tomisus