Blonďatá hříva s černými vlasy

2. května 2011 v 18:16 | Tomáš "Tomisus" Pacovský |  Články
Bezpochyby jste již všichni tady zažili ten okamžik, při kterém jste si svého oblíbeného hlavního hrdinu představovali úplně jinak, než vám to popsal sám dotyčný autor oné knihy. Nemusí to být ovšem také ve knize. Třeba i seriál a nesmím zapomenout také film. Kniha popíše hlavní spasitelku světa jako blonďatou, mladou a krásnou a vám na plátně naservírují nějakou šedovlasou důchodkyni. Je sice poměrně nepravděpodobné, aby lítala nějaká osoba, starší padesáti let po stromě a přitom ještě pravou rukou zabíjela zlostné opice, ale budiž.

Názory se v mnohém velmi liší aspoň podle toho, co jsem četl v různých diskusích na literárních serverech. Aby si mohl čtenář udělat přesný obrázek o postavě, musel by autor popsat onu osobu rovnou na několik stran, ale i přesto si bude čtenář stejně pořád vymýšlet a domýšlet jiné věci. Nebo také jenom těch pár nudných stránek přeskočí; to je také možnost. Koho by bavilo číst několik tisíc znaků a o tom, že (dejme tomu) nějaký Holo-holo nosí průhledné spodní prádlo, že? Snad ale žádný z autorů do podobných podrobností zabíhat nebude.

Mnohdy se také setkávám se situacemi, kdy si sám čtenář - i přesto, že ví, jak je popisován hrdina autorem - domýšlí vzhled postavy sám. Já samozřejmě nic takového neodsuzuji.

Teď se ale spíše pojďme více podívat pod pokličku slovu představa.
Poslední dobou je stále větší problém s filmovou adaptací každé slátaniny, která se prodává o trošku lépe než třeba jiný titul. Autorův Homo-homo je blonďatý, kudrnatý a vysoký, štíhlí a svalnatý, ale ve filmu se objeví sice kudrnatý, ale černovlasák, malinký jako trpaslík, většího objemu a seschlý jako sušené ovoce. V tu chvíli musíte uznat, že i přesto, že jste všichni velmi poslušní, byste napochodovali nejradši za štábem filmu, vyrazili jim dveře a všechno to tam rozmašírovali, proč tam nedali někoho, kdo se více podobá vaší oblíbené postavě. To je také jeden z důvodů, proč se na filmy natočené podle knih dívám nejlépe hodně dlouho po přečtení námětu.

Spisovatele můžeme roztřídit do dvou táborů. Jedni se zabývají více zevnějškem než vnitřkem osoby a ti druzí přirozeně naopak. Čí strana je lepší? Je to poměrně jednoduché. Obě dvě mají něco do sebe a jsou si myslím na stejné vlně.
Celkově je mi ale mnohem bližší druhá skupina zabývající se spíše vnitřním rozpoložením než vzhledem, který je sice také důležitý pro knihu, ale nemyslím si, že ne tak jako pocity.

Osobně preferuji ve svých textech styl - popsat celkový popis osoby a pár malých detailů v několika větách a pak se spíše zabývat jeho minulostí nebo momentálními útrapami, starostmi apod.
Čtenáři se umožňuje větší rozpětí křídel. Tím hovořím samozřejmě o jeho fantazii. A také mnohdy nemáte v dramatických situacích s rychlým spádem čas na to popisovat, kdo a jak vypadá.

Zakončil bych to tím, že i přes všechnu snahu autorů popsat svou postavu, co nejlépe, si vždy čtenáři (pokud nemají samozřejmě nějaké ilustrace) domyslí vzhled postavy sami.

A co si o tom myslíte, Vy?

Váš milovaný Tomisus
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarett Clarett | Web | 2. května 2011 v 19:17 | Reagovat

Poslední dobou jsem se naučila postavy příliš nepopisovat. Třeba jestli jsi četl Zuzanku, tak ta tam není popsaná vlastně vůbec. Nechala jsem to na představivosti čtenáře, protože - to mám sama nejraději. Potřebuju maximálně barvu a délku vlasů, přibližný věk a styl oblečení (jednoduché bílé šaty atd)... Podrobnější představa vzhledu v mém případě úzce souvisí s chováním postavy a jejím jménem. Jak jsem onehdy kreslila Famisovu Elwen, mám ji úplně před očima, ačkoli tam nijak zvlášť popisovaná není, stejně tak Aryu jsem schopná vybavit si velmi živě.
Zajímavý článek... na tohle téma se toho dá napsat plno. Moc pěkné. :-)

2 Caddy Caddy | Web | 2. května 2011 v 20:09 | Reagovat

Máš úplnou pravdu, každý čtenář si postavy kreslí v mysli podle svého... A proto je podle mě dobré, když se nejdřív přečte kniha a každý může nechat rozběhnout svojí fantasii a až pak se dívat na film...

3 Sai Sai | Web | 2. května 2011 v 20:15 | Reagovat

Podle mě není až tolik problém v tom, že bychom my a filmoví tvůrci měli nějak odlišné představy od těch našich, ale tam je v tom spíše ta vidina peněz. Za příklad uvedu třeba filmovou podobu Darrena Shana - v knize je jemu a Stevovi na začátku jedenáct, on je klidný a spíše takový uzavřený do sebe, zato Steve je naopak horkokrevný a nevidí v tom, co dělá žádné zábrany.
A ve filmu? Jsou oba šestnáctiletí už na začátku - bodejť by ne, šestnáctky aspoň přilákají holky, navíc tu máme konkurenci v podobě Twilightu a Patizóna, upíři prostě frčí, takže musíme udělat taky nějaké hrdiny k nakousnutí, ať mohou fanynky u filmu vzdychat nad tím, jak jsou úžasní a Edwarda s Jacobem pošlou nejlépe k vodě -, povahou jsou snad úplně typičtí puberťáci - no samozřejmě, tím se většina teenagerů s nimi ztotožní - a jsme zase u toho: lidi to víc zaujme. Koho do prdele zajímá, že v knize to byli nějací usmrkaní smradi? Vždyť to by nikoho nezaujalo, přece... navíc přeměna Steva na vampýra musí proběhnout hned, ať je to víc cool, ne?
Takže tak... můj názor na věc. :-D

4 vivienne vivienne | Web | 3. května 2011 v 12:34 | Reagovat

zajímavý článek, já se vlastně snažím moc nepopisovat. Slovy bych dokázala podrobně postavu popsat, ale v hlavně mi ten obrázek ne a ne naskočit. Což mě nehorázně štve a tak si popisy radši hlavu ani nepletu. Ale závidím těm, co si to dokáží představit do těch nejjemnějších detailů.

5 Tomáš "Tomisus" Pacovský Tomáš "Tomisus" Pacovský | E-mail | Web | 3. května 2011 v 18:24 | Reagovat

[1]: Jsme na stejné vlně. :-)

[2]: To zajisté. ;-)

[3]: Všechno je hold o penězích. :-?

[4]: Já si spíše vybavím takový spíše neurčitý obraz svého hrdiny; oči, vlasy apod. a nechávám to potom tak nějak být. :-)

6 Alex Alex | Web | 3. května 2011 v 20:22 | Reagovat

Hezké zamyšlení. Baví mě představovat si postavy, ovšem horší pak je, když se mi dostane do rukou nějaká ilustrace nebo fotka herce, pak je většinou po představě a to je na jednu stranu škoda.
Pokud jde o to, jak umí film zkazit postavu, pěkně mě vloni po přečtení prvního dílu Upířích deníků naštval seriál. Trochu namyšlená blondýnka Elena nikde, její nejlepší kamarádka nikde a její malá sestřička nikde, to jsem ještě nezažila.
A souhlasím s tebou, že je lepší popsat vzhled postavy na jednom místě, popřípadě přidávat drobnosti během děje, a pak se už zaměřovat spíš na jejich vlastnosti a příběh.

7 Selenne L. Athi Selenne L. Athi | Web | 3. května 2011 v 20:59 | Reagovat

ahoj, díky moc za komentář :D to vždycky potěší :) ano, Darkran je můj ehm, ehm, připravovaný projekt, který se po dokončení a korektuře bude při troše štěstí líbit i nakladateli.. no, ale to příliš přebíhám.
A ten hostinec.. no, měl jsi pravdu, z úryvku toho málokdy co vyčteme. V tomto případě je to bohužel moje chyba, protože hostinec, jako je Karnaří hlava, je spíš hodně, hodně ožírací, plný rvaček a lehkých holek.. tady se bohužel moc tancovaček neděje :P
Ohledně jména.. ano, takto se jmenovala jedna postava z animované pohádky Hercules, ale zároveň je to i staré řecké město, jehož název se mi obzvlášť líbí :) :D

8 Fial Fial | Web | 4. května 2011 v 17:26 | Reagovat

Představa... Nebudu to rozebírat z čtenářského hlediska, protože já ty popisy sice čtu, ale postavy jsou vzhledově pro mě jaksi průhledné, nějaký vzhled jim dodají až povahy a charaktery.

Spíše se zkusím zamyslet na popisy osob z hlediska člověka, který ve svých dílkách také vymýšlí postavy. Vzhled je ve Velkém týdnu důležitý jen tehdy, dává-li postavě nějaké výhody či nevýhody v životě. Dejme tomu brýle Petra Doška - činí ho na pohled trochu jiným, než je. Takovéto popisy jsou více méně nezbytné. A nejdůležitější je popsat postavy zevnitř - nejlépe tak, že před ně postavíme nějakou zkoušku. Podle toho, jak dotyčný ve zkoušce uspěje, si čtenář už schopnosti vyvodí (většinou) sám.

9 Alexys Alexys | Web | 6. května 2011 v 8:36 | Reagovat

Tohle je moc pěkný článek. Já postavy většinou také téměř nepopisuji. Ne do detailů, snažím se to nechat na barvě vlasů, pleti a maximálně ještě očí. A vždycky se to snažím zakomponovat nějak do děje či popisu prostředí, protože ten tam nějaký být podle mě musí (např. "Vlhkost v ovzduší zkroutila její plavé vlasy do hustých kudrlin..." apod). Čtenář má tak možnost promítnou v knize trochu ze své fantazie a zároveň mu předkládám svůj pohled.
Co se týče zfilmovaných knih, většinou mě akorát zklamou. Nedávno se mi to stalo u knihy My, děti ze stanice ZOO. Přečetla jsem za jednu noc celou knihu a hned druhý den večer jsem si pustila film. Nedalo se na to ani trochu koukat... Byl to sice starší film, ale byla to opravdu příšerná záležitost. Jinou zkušenost mám s filmy Harryho Pottera. To jsou snad jediné filmy podle knižní předlohy, které se mi líbí. Ale je možné, že to bude tím časovým odstupem, většinou jsem totiž film viděla třeba půl roku-rok od přečtení knihy a to už člověk leccos zapomene. :)

10 Andrey Andrey | E-mail | Web | 29. června 2012 v 11:55 | Reagovat

Jak jinak než cool

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama