Naplnění

4. května 2011 v 18:11 | Tomáš "Tomisus" Pacovský |  ze Zeměhoří
Zdravím všechny poutníky!
Sedněte si prosím. Jestli máte hlad, doporučil bych Vám naší dnešní specialitku. Jedná se o nový jednorázový příběh z fantasy světa Zeměhoří. Mou hlavou vytvořeného fiktivního světa v němž se bude odehrávat drtivá většina mých budoucích příběhů.
Přichystejte si večeři, milí mlad! Pohodlně se usaďte na židli u počítače, vemte si lahvinku červeného a začtete se!

"U všech bohů, čarování není zrovna jednoduchá záležitost, Temine!" Ravaellin pohár trpělivosti již nekontrolovatelně přetékal. Při přípravě kouzla složitějšího kalibru měla ráda klid, díky němuž se mohla plně soustředit. Ovšem v neustálém přívalu poznámek typu "Už to bude?" a "Co je tohle?", které na ni chrlil její bratr, se doopravdy koncentrovat nemohla.
"Mohl bys konečně zavřít ten tvůj ukecanej pysk?" vyjela na něj.
"No jo porád," odbyl jí a protočil oči v sloup, což dopálilo Ravaellu ještě víc. Nečekaně se k němu obrátila a pohotově natáhla paži, z níž vystřelil paprsek namodralé energie. Temin však provedl menší záklon a namodralý proud proletěl těsně nad jeho obličejem. A ještě před tím než magie doletěla ke zdivu, Ravaella mávla nepatrně rukou a proměnila magii v prach. Temin se vrátil do původní polohy, ale to by nebyl on, kdyby si nevynutil poslední slovo.
"Nic lepšího neumíš, sestřičko?" dovolil si rýpnout.
Ravaella zřejmě výzvu pojala s veškerou vážností a tak se přestala věnovat přípravě kouzla a zaujala bojový postoj typický pro mágy ve válce.
"Chceš se prát?" štěkla na něj. "Chceš?! Tak pojď!"
"Příležitost prát se se svojí sestřičkou si nikdy nenechám utýct." Temin zaujal obdobnou pozici.
Oba dva v tentýž okamžik vystřelili proti sobě téměř nadpozemskou rychlostí. Ravaella však v posledním možném okamžiku uhnula stranou a zároveň Temina podkosila. Ten si chvíli plachtil vzduchem jako svobodný pták, pak ale přistál na tvrdou zem, což už byla ta bolestivější část.
"Sestřička je mazaná, což?" mávnul rukou a pokusil se předstírat, jakoby se nic nestalo i přesto, že celé jeho tělo se potýkalo s nepředstavitelnými bolestmi.
Ravaella na Teminovu poznámku nereagovala a upřeně na něj hleděla. Dala se do pohybu a kroužila okolo něj jako dravý pták nad svou kořistí, avšak s tím rozdílem, že ona neměla křídla a tím pádem také nemohla létat.
"Lstivost je hlavním předpokladem, aby ses mohl stát bojeschopným mágem," prohodila, aby zmírnila Teminovu ostražitost, což se jí poměrně povedlo. Přestal ji tak bedlivě sledovat a propletl paže.
"Bude následovat výklad z učebnice pro čarodějnický pážata?" Ravaella však i nadále kroužila a neplýtvala zbytečně slovy.
Temin byl již od narození až přespříliš netrpělivý nedočkavec, což se mnohých případech projevilo v nezdravě velké míře. I nyní.
Nechtíc tam stále tak postávat a nudit se, proměnil své tělo v prach. V téměř tentýž okamžik se zhmotnil za Ravaellinými zády, kde chtěl nečekaně zaútočit. Nezvolil však moc dobrý postup, jelikož i ona se přemístila za Temina, a v takovém rychlém sletu událostí se její bratr již nestihl zorientovat a tak téměř nepostřehl, že jeho milovaná sestřička zmizela a právě mu stojí za zády a chystá se zasadit konečnou ránu, která ukončí právě probíhající souboj.
"Nechť tě Caóm uvede do světa snových představ," hlesla téměř neslyšně Teminovi do ucha a dotkla se jeho krční páteře dvěma konečky svých prsty, jenž zazářily smaragdovou zelení a její bratr se bez sebemenšího odporu svalil bezvládně na zem.

Ravaella se ještě naposledy křivě pousmála nad omráčeným tělem soupeře a vrátila se zpátky k původní nedokončené práci.

***

Téměř celou vesnici zachvátila panika. Po cestách utíkali vyděšení občané, v rukách nesouc své nejmladší. Ti starší svírali pouze jejich nejdůležitější a nejosobnější věci. Z dáli se ozýval pronikavý dětský pláč. Z druhé světové strany zase hysterický křik jedné uvězněné matky ve velkém žáláři svého domu, kterého zachvátili smrtelné plameny.
Mnohé ze stavení již celé pohltil ještě před malou chvílí neexistující oheň. Velká část obydlí se už také setkala se zemí, když se ohořelé dřevěné trámy rozpadly a sesunuly na jednu velkou hromadu.
"Do háje, Hefaile, dělej!" křičela z plných plic na svého blízkého přítele. Všechny pocity se v ní míchaly dohromady jako nějaký guláš. Strach o bratra, neskutečný vzek a zase ten strach. To všechno jí ničilo. A uvnitř nekontrolovatelně prolézalo a požíralo všechny vnitřnosti v těle.
"Už jdu!" ozvalo se z povzdálí téměř neslyšně kvůli praskavému zvuku ohně.
"Tak pohni!" popoháněla ho se slzami na krajíčku. Vše se stravovalo v plamenech. Nebylo téměř úniku a oni tady stále tvrdnou. To může být jejich konec, a to si nedokázala Lesa ani v nejmenším připustit. Svoji smrt možná ano, ale Hefailovu nikdy. Bylo mezi nimi doopravdy velmi silné pouto přátelství, které se poslední dobou nejspíše posunulo do vyššího stádia.
Z jedné uličky mezi domy se začala rýsovat zatím ještě nepřesná postava muže nesoucího v rukách ještě nepřesnější obrys nějakého tvora, možná i člověka - dítěte.
"POZOR!" v tom Lesa vyjekla panické hrůze. Její přítel se jen stěží snažil poohlédnout směrem nahoru, když se na něj zřítila lavina shořelých dřevěných prken ze střechy jednoho z domů. Vše se seběhlo tak rychle a nečekaně, že Hefailos nestihl zareagovat včas a uhnout již nedokázal. Sutiny domu ho zcela zavalily.
"Hefaile! Hefaile!" S těmito slovy se rozběhla co největší rychlostí ke svému příteli. Hromada zbytků domu byla větší, než se na první pohled zdálo, což ještě více snižovalo možnost jeho přežití. Lesa sice s roztřesenýma rukama ale i tak začala odhazovat jednotlivá prkna. Co chvíli to zaklela bolestí, jak si popálila ruce od horkých dřev. Ruce měla celé červené. Bolely ji. Na zmrazovací kouzla však nebyl čas. Záleželo na sekundách.
Nebyla nikterak velká pravděpodobnost, že by mohl Hefailos přežít. Vlastně téměř nulová. To si však nedokázala připustit a pokračovala v odklízení. Jako hnací kolo u vodního mlýna ji popoháněla stále ještě setrvávající naděje, byť byla sebemenší.
Téměř u konce. Zbývalo posledních pár zbylých prken. Uviděla půlku Hefailovy dolní končetiny.
"Hefaile! Slyšíš mě?!" Zkusila, zda je její přítel při vědomí, žádná odpověď se ale nekonala, což znamenalo buďto bezvědomí anebo v tom nejhorším možném případě i smrt. V záchvatu strachu ze stále zmenšujícího se plamínku naděje odkopla poslední zbytky trosek a klekla si ke svému příteli. Co jí ale doslova vyrazilo dech, bylo neznámé dítě přibližně ve věku deseti až jedenácti let ležící zkrouceně na Hefailově hrudi.
Překřížila ruce na prsou a počala se modlit k nejvyšším bohům Ráje. Nemohla mu nijak pomoci. Neuměla jako všichni z jejího rodu pocházejícího z kláštera vyvolávat léčivou Moc. Nenarodila se ale tak. O téměř všechny schopnosti přišla před několika lety, kdy byla svědkem kruté vraždy. Vraždy její rodiny; otce, matky a obou dvou sester.
"Urge don simitras," ozvalo se ponenáhlu z dětských úst a společně s tím kolem něho i kolem Hefaila začal vzduch svítivě zářit namodralým světlem. Lesa sebou cukla, jak se lekla a jenom nevěřícně přihlížela s otevřenými ústy, div jí dolní čelist nevypadla z kloubů. Dítě se postavilo na vlastní nohy a pohlédlo koutkem oka ke Hefailovi. Cosi neslyšného zamumlalo a vzápětí se poskytovatel jeho pohodlí probral z bezvědomí s doprovodem sípavého zachraptění.
"Hefaile!" vykřikla radostně a bez varování se svému příteli vrhla kolem krku až mu ho celého zalehla. "Já myslela… myslela jsem, že jsi…" nedořekla.
"Tak nemysli a koukej se na mě. Mrtvej nejsem. A doufám, že ani brzo nebudu," dodal, ale zároveň i hlasitě zaskučel, jak ho Lesa povalila na zem, jelikož měl podle všeho nejspíše zlomená žebra.
"Promiň," omlouvala se a přitom se od něho odtáhla, aby mu pomohla s narovnáním.
"Ne, to je v pohodě… jenom mě nebudeš moct pár dnů házet na zem, jako jsi to teď posledních několik týdnů při výcviku dělala," usmál se na ni.
V tom okamžiku ale připoutal jejich pozornost onen neznámý chlapec. Postavil se vedle nich, provedl hluboký úklon a mávnul rukou směrem k zářivému měsíci.
"Arte," zamumlal a vzápětí se z čisté oblohy snesl znenadání blesk přímo k chlapci a celého ho pohltil. Chlapec zmizel.
"Moment," začal trochu pomateně Hefailos, "nebyli jsme ještě před malou chvíli v téměř zdevastovaný vesnici?"
Lesa se rozhlédla kolem a mohla jedině souhlasit. Plameny zmizely. Zbytky domů stále setrvávaly a tyhle trosky se již vesnicí nazývat nedaly, ale oheň zkázy utichl.
"Co je tohle?" ozvala se po chvíli Lesa, když obhlížela situaci kolem a všimla si kousku pergamenu - připíchnutého na jednom prkně jednoho z posledních sil stojícího stavení - na němž byl vyobrazen poměrně zvláštní symbol. Hefailos se k Lese se skučením dobelhal a vzal si útržek do dlaní a zkoumavým okem si ho prohlédl. Po chvíli ho však s výkřikem odhodil, jak nejdál uměl. Ztěžka oddychoval. Nemohl uvěřit vlastním očím.
"Co to bylo?"
"Znak Osmihoří," odpověděl s výrazem čirého zděšení.
***
Ravaella si pokojně seděla a v houpacím křesle v druhém patře domu, zaujatě četla jednu ze svých knih od jednoho z nejznámějších alchymistů minulého letopočtu* a přitom ještě usrkávala horký lístkový čaj. Takovéto a jim podobné okamžiky si přímo vychutnávala. Obzvláště v dobách, kdy u ní pobýval její bratr Temin. Na tváři se jí rýsoval nepatrný úsměv z nynějšího klidu. Ten však přetrhl hlasitý křik z přízemního patra. Ravaella neváhala a jako blesk seběhla po vrzavých schodech dolů, kde spatřila svého bratra svíjejícího se v nepředstavitelných křecích. Házejícího sebou ze strany na strany. Zkrouceného do klubka a koupajíc se ve svém vlastním potu. Pootevřel na chvíli oči, vytřeštěně pohlédl na sestru a jí se naskytl hrůzyplný pohled. Oči jakoby zmizely. Neexistovaly. Oční důlky vyplňovala pouho pouhá prázdnota. Po chvíli víčka opět přivřel.
"Temine!" vykřikla, když se probrala z hlubokého transu a přiběhla k němu.
Temin se pokoušel vymanit z pevného sevření ostrých pařátů svého děsivého snu. Byl to ukrutný boj, který znamenal vše. Život nebo smrt. Výhra nebo prohra. A tenhle boj nesměl skončit jinak než šťastným vítězstvím.
"Počkej!" blesklo Ravaelle hlavou. Přesunula se téměř neslyšně do druhé části místnosti a ze zásuvky vytáhla malou lahvičku se žlutavou tekutinou. Ladným pohybem ukazováku jí za pomoci kouzla odzátkovala a patrem se rozvinula nevábná vůně. Zatuchlá. Odporná. Člověku by se chtělo zvracet.
"Temine, t-tohle budeš muset vypít.. vím, že to bude hnusný.. však je to taky hadí moč.. ale musíš! Zachrání tě to! Prosím, vypij to!" promlouvala s ním zatímco mu do polootevřených úst nalévala obsah lahvičky.
"A teď to polkni.. no tak!"
Po chvíli si konečně vyčerpaná Ravaella mohla oddychnout. Podle všeho to vypadalo, že hadí moč zabrala ve všech směrech a její bratr sebou přestal mlátit.
Během následujících deseti minut se téměř zcela probral a dokázal se postavit, sice s vynaložením veškerých sil, kterými nyní disponoval, ale postavil se.
"Ravaello... mě-měl jsem vidění... o n-naplnění Moci nového Stínomága, " vykoktal ze sebe během následující chvíle.
Nastalo hrůzné ticho. Přesně takové, jaké přivolává Smrt!

* pozn. autor.: Letopočet je jednou z nejhlavnějších časových jednotek v Zeměhoří. Není však stálá. Každý nový letopočet se datuje od jedné z velmi významných událostí. Např. vítězství ve válce. V době, kdy se odehrává povídka, se nachází Zeměhoří v Druhém letopočtu.
pozn. autor.: Pro čtenáře Síly živlů. Použil jsem jméno (Temin) z již zmiňovaného příběhu do tohoto. Nejedná se ale o tu samou postavu!
Pac a lahvičku hadí moči,
Tomisus
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sai Sai | Web | 4. května 2011 v 19:36 | Reagovat

Heh, začal jsem číst ještě než jsem rozkliknul perex a myslel jsem, že to nad perexem je celá povídka. :-D O to víc mě překvapilo, když už jsem se chystal komentovat, rozklepnu perex - když v tom na mě bafnou další 2/3 povídky :-D
No, co mě první jde na mysl: hadí moč. :-D Bezesporu nejoriginálnější kouzelnický přípravek, o němž jsem za hooodně dobu slyšel. Palec nahoru. :-)
Za nejlepší část povídky bych považoval tu druhou, která se odehrává v hořící vesnici. Velmi zdatně a záživně je popsaná, za což máš spolu s hadí močí další palec nahoru. :-D
Takže nakonec se chytlo Zeměhoří spolu s ©Osmihořím? :-) No jo, jen vyklop, kdo vymyslel ten název ©Osmihoří. :-D
(Samozřejmě sranda, Osmihoří je fajn název a já zahazuju veškerá autorská práva... která jsou stejně fiktivní.) :-D
Inu, tohle se mi líbí. Byla to prostě fajn četba, akorát se ti místy opakují slova a některé obraty jsou jak tečka do obličeje. :-D Ale jinak opravdu paráda. :-)

2 vivienne vivienne | Web | 6. května 2011 v 22:14 | Reagovat

tedy jsem ráda, že jsem měla tu možnost nahlédnout do tak zajímavého světa

3 Caddy Caddy | Web | 9. května 2011 v 20:57 | Reagovat

Zajímavě vymyšlený příběh a krásně popsané scény! Opravdu, příjemně se to četlo :-)

4 Tomáš "Tomisus" Pacovský Tomáš "Tomisus" Pacovský | Web | 10. května 2011 v 15:41 | Reagovat

[1]: Díky. :-)

[2]: Mno, o Zeměhoří ses toho moc z této povídky dozvědět nemohla, ale budiž. Díky!

[3]: Díky, Caddy. :-)

5 Fial Fial | 24. června 2011 v 9:15 | Reagovat

Hodnocení povídky už je na mé stránce (www.fial.tym.cz).

6 Lúthien Lúthien | Web | 2. září 2011 v 14:59 | Reagovat

Obdivuhodné :) To se ti vážně povedlo ;) Tady bude někdo velký spisovatel, ne? Pokud by vyšla nějaká tvá kniha, tak si ji rozhodně koupím. Máš talent ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama